4. kapitola - Hádka
4. 11. 2008
Dalších několik týdnů byl Harry na Siriuse naštvaný a choval se k němu jako ke každému jinému profesorovi. Vykal mu a na nějaké soukromější rozhovory ani nepomyslel. Siriusovi to bylo velmi líto, ale říkal si, že za nějakou dobu se Harry vzpamatuje a začne se Siriusem znovu mluvit. Doufal, že to bude co nejdřív. Harry naopak nechápal, jak mu jeho kmotr mohl zatajit, že do Bradavic půjde studovat Červíčkův syn. A aby toho nebylo dost, tak se k Charlesovi Sirius choval úplně stejně, jako ke všem ostatním a vůbec na něm nebylo vidět, že by ho neměl rád. Naopak se mu snažil hodně pomáhat, protože ve Francii obranu proti černé magii neměli vůbec.
Výuka byla letos opravdu ve všech předmětech velmi náročná. Nejhůř na tom byl Harry v lektvarech, které už nezvládal ani tak, jako v první hodině a profesor Slughorn byl velmi zklamaný. Myslel si, že má ve třídě žáka stejně nadaného, jako byla jeho matka a nakonec se ukázalo, že není ani z poloviny tak dobrý. Byl spíš po svém otci, kterému lektvary také nešly.
Naopak nejlépe na tom byl Harry v obraně proti černé magii. Jako jediný ze třídy zvládal naprosto bezchybně všechno, co se učili. A bylo toho opravdu hodně. Po plamenu proti inferi probrali způsoby obrany proti dalším nebezpečným objektům a tvorům a poté se pustili do vzájemných soubojů, ve kterých šlo hlavně o to, aby se každý dokázal ubránit kletbám, které na něj posílal protivník. A ještě lépe bylo, když se někomu podařilo nejen se ubránit, ale také soupeře odzbrojit. To bylo tím těžší, že se naučili kletbu proti kouzlu Expelliarmus. V soubojích jeden na jednoho se Harrymu odzbrojení dařilo vždy, ale většina třídy si tak dobře nevedla. Dokonce i Hermiona dokázala vyhrát pouze polovinu soubojů. Všichni také zjistili, že Sirius je spravedlivý a, ač by to někomu mohlo připadat zvláštní, nikomu nenadržoval. Byl také zábavný a když někomu něco slíbil, pokaždé to splnil. Tak si postupně získal důvěru všech a stal se nejoblíbenějším učitelem na škole. Jen Charles se v jeho hodinách necítil nejlépe – pořád si myslel, že když se k němu Harry chová velmi nepříjemně, tak že i Sirius jej nenávidí. To ovšem nebyla pravda.
Charlesův vztah s ostatními nebelvírskými nebyl zrovna nejlepší. Harry svým spolužákům řekl, co udělal Charlesův otec, protože je zajímalo, proč ho nenávidí. A tak se Seamus, Dean ani Neville s Charlesem nespřátelili. Sice jej neignorovali, ale také s ním nemluvili o moc víc, než bylo nutné. To ovšem nebylo nic proti tomu, jak se k němu choval Harry. Přestalo mu stačit, že ho ignoruje. Takže když jednoho rána Charles šel z ložnice do Velké síně na snídani, nechápal, proč se všichni okolo něj smějí. Že je něco špatně si ale uvědomil až když si sedl ke stolu a nějaký zmijozelský student si nemohl odpustit otázku, jestli si to na záda napsal sám. Celá Velká síň se okamžitě začala smát a Charles utekl pryč. Harry zaregistroval zamračený a smutný pohled od učitelského stolu. Když se Charles ve své ložnici podíval do zrcadla, zjistil, že má na hábitu přes celá záda napsáno: „Pettigrew v noci pláče a volá maminku“. Ještě nikdy se necítil tak strašně. Podobnými a ještě i mnohem horšími „vtípky“ se „neznámý pachatel“ bavil asi měsíc. Jednoho večera šla Hermiona z knihovny, když v tmavém koutě chodby uslyšel tichý pláč.
„Charlesi?“ zašeptala Hermiona. Její hlas se ale odrážel od stěn, takže se zdálo, že jej oslovila vícekrát. Chlapec se na ni podíval a kdyby ho Hermiona v té tmě mohla vidět, poznala by, že zrudl.
„Co chceš?“ zeptal se smutně a z jeho hlasu byl cítit také strach.
„To kvůli Harrymu? Charlesi, vím, že se cítíš strašně. Snažila jsem se Harrymu domluvit, ale vůbec mě neposlouchal. Mě se nelíbí, co ti dělá.“
„Proč mě tak nenávidí?“ v jeho hlase bylo slyšet, že je už opravdu zoufalý.
„Protože tvůj otec -“ začala Hermiona.
„Já vím, co udělal můj otec! Ale proč nenávidí mě? Já jsem mu nic neudělal. A stydím se za to, co udělal otec. Stydím se, že jsem jeho syn. Ale já za to opravdu nemůžu.“
„Já vím,“ řekla Hermiona tónem, kterým dávala najevo, že naprosto chápe jeho pocity. „Ale Harry nechce pochopit, jak to je. Je mu jedno, že za to nemůžeš.“
„Ale profesor Black se ke mně chová úplně normálně. Myslel jsem si, že mě musí taky nenávidět, ale je v pohodě.“
„Jo, Sirius ví, že je rozdíl mezi otcem a synem,“ přikývla Hermiona.
„Ale neměl důvod se ke mně začít chovat tak, jak se ke mně chová. Čekal jsem, že spíš on, po dvanácti letech v Azkabanu…“
„Víš něco o Siriusově rodině?“
„Ne,“ Charles se zatvářil překvapeně. „Proč?“
„Myslím, že je to důvod, proč se k tobě chová tak skvěle,“ odpověděla Hermiona. „Téměř každý z jeho rodiny měl něco společného s Voldemortem. Jeho bratr byl Smrtijed a jeho rodiče s Voldemortem sympatizovali. On, jako jeden z mála takový není. Takže z vlastní zkušenosti ví, že syn nemusí být takový jako jeho otec. Navíc jsi v Nebelvíru a to o tobě taky hodně vypovídá.“
„Přál bych si, aby to Harry pochopil stejně jako pan profesor. Je to strašné, co mi pořád dělá, už to nezvládnu. Já už prostě nemůžu, Hermiono.“
„Zvládneš,“ řekla Hermiona odvážně. „A já si teď popovídám s Harrym a slibuji, že to pochopí.“ Nečekala na další odpověď a utíkala do nebelvírské společenské místnosti. Rychle řekla heslo a když ji Buclatá dáma pustila dovnitř, Hermiona uviděla Harryho a Rona sedět před krbem na jejich oblíbených místech. Naštvaně k nim přišla.
„Ahoj Hermiono,“ pozdravil ji Harry a než se nadál, přistála mu na tváři pořádná facka. Tohle od ní nečekal.
„Co se stalo?“ zeptal se nechápavě a rukou si zakrýval tvář.
„Můžeš mi vysvětlit, proč se k němu tak chováš?“
„Ke komu?“ Harry opravdu nevěděl, o kom kamarádka mluví.
„K Charlesovi!“ vykřikla, až se několik jiných studentů podívalo, co se děje.
„Myslím, že moc dobře víš, proč se k němu chovám tak, jak se k němu chovám. Jeho otec, jestli si nevzpomínáš -“
„Jeho otec ti zničil život, ale Charles ti neudělal vůbec nic!“
„Je to jeho syn!“
„No a co? Rone, řekni mu něco!“
„Já se do toho plést nebudu, Hermiono, ať se Harry chová ke každému, jak sám uzná za vhodné,“ odpověděl klidně Ron a Hermiona zakroutila hlavou.
„Dobře, Harry, jak myslíš,“ Hermionin hlas byl na první pohled klidnější než před chvílí, ale bylo cítit, že je naštvaná. „Dokud s tím nesmyslným chováním nepřestaneš, neuvědomíš si, že on nemůže za to, co je vina jeho otce a neomluvíš se mu, tak naše přátelství můžeš považovat za neexistující.“ A odešla do své ložnice.
Harry s Ronem ještě dlouho seděli ve společenské místnosti a když přišel Charles, Harry neměl žádnou hloupou poznámku, jen ho ignoroval. Charles sám rozhovor nezačal – na to neměl dost odvahy, a tak šel radši spát. O půl hodiny později odešel spát i Ron, když ho Harry požádal, jestli by mohl být chvíli sám. Dlouho do noci pak přemýšlel a nakonec usnul v křesle před krbem s myšlenkou, že Charlese nemůže brát jako normálního člověka. Doufal také, že Hermiona začne uvažovat jako Harry a nezruší dlouholeté přátelství jen kvůli Pettigrewovi.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář