Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pršelo. Kapky vody padaly z oblohy stále rychleji. Už dlouho nebyl tak deštivý den. Jako by i počasí dávalo najevo svůj nesouhlas s dopoledními událostmi. Jako by i samo nebe plakalo…
Stála tam. Uprostřed cesty. Sama, zcela opuštěná. Nehýbala se. Byla už úplně promočená. Dlouhé červené vlasy měla zplihlé a po tvářích jí proudem tekla dešťová voda. Nebo to snad byly slzy? Oči měla podivně prázdné, zdálo se, že ji v nedávné době postihla velká tragédie. Bylo ale vidět, že předtím musela být moc krásná.Padli. Všichni byli mrtví. Už nebyla žádná naděje, že by dlouhotrvající a namáhavou válku mohli vyhrát. Ne. Celý Fénixův řád byl vyvražděn, nedalo se už vůbec nic dělat. Lordu Voldemortovi už nikdo a nic nebránilo v tom, aby si splnil svůj největší sen a ovládl svět.
Dívka byla zmatená. Nevěděla, co si myslet, v co doufat. Má být vůbec šťastná, že žije? Netušila dokonce odpověď ani na tuto otázku. Teprve teď mělo totiž na zemi začít pravé peklo.
Po tváři jí stekly další kapky, nejspíš déšť smíchaný se slzami. Už ani veselé barvy, které si dala ráno na obličej, nevydržely a začaly se jí roztékat po tváři.On byl taky mrtvý. Ten, kterého milovala. Ten, s nímž plánovala prožít celý svůj život, založit rodinu, být s ním šťastná až do smrti. Jako se to děje v každé pohádce. Jenže jejich životy přestaly být pohádkou už dávno, ve chvíli, kdy se Ten, jehož jméno se všichni báli vyslovit, vrátil. Možná ještě dřív. Bylo od ní bláhové očekávat šťastný konec. Měla si uvědomit hned, že to není možné. Neměla ani doufat.
Zataženou oblohu proťal blesk. To nebe vzdávalo poslední poctu Vyvolenému, Muži, který nepřežil.Dívka si uvědomila, že ho musí vidět. Ještě alespoň jednou potřebovala spatřit největší lásku svého života. Pomalu vystoupala na kopec, kde její mrtví leželi. Rozhlédla se. Bylo strašné vidět všechny lidi, kteří pro ni v životě něco znamenali, takto. V jejich očích viděla bolest, strach a zoufalství. Ale také odhodlání bojovat. Po tváři dívce stékaly už jen slzy. Bylo jich tolik, že pro dešťové kapky už na jejím obličeji nebylo místo.
Konečně přišla k němu. Téměř okamžitě ale svého rozhodnutí vidět jej začínala litovat. Bylo na něm vidět, že před smrtí mnoho vytrpěl. Voldemort si smrt svého největšího protivníka opravdu vychutnal.Měla pocit, že blesky nejsou samy, kdo oslavuje Vyvoleného. Zdálo se, že dešťové kapky na zem dopadají v určitém rytmu. I nedaleký les šuměl tak, jako by stále opakoval jedno jméno.Někde v dálce zahoukala sova, ptáci zazpívali, zařval lev.
„Harry,“ zašeptala i Ginny a sklonila se, aby svého snoubence naposledy políbila.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář