Bradavická ošetřovna se tu noc vyprazdňovala velmi pomalu, Tonksová vše vnímala jen jako rychlou změť událostí. Děti odešly a pan a paní Weasleyovi pořád přicházeli a odcházeli stejně jako Minerva McGonagallová. Tonksová ale vypadala, že nic z toho nezaznamenala. Seděla v rohu na vratké židli a téměř ani neposlouchala, když si Remus Lupin, který stál asi metr od ní, vážně šeptal s panem Weasleym nad nehybným Billem, zatímco Fleur nanášela něco páchnoucího na Billovo zranění.Odešel. Nemohla tomu uvěřit. Brumbál zemřel. A nezemřel rukou lorda Voldemorta ani nějakého bezejmenného Smrtijeda, ne. Udělal to Snape, k němuž měl takový respekt, muž, kterému věřil, že se změnil…Tonksová proti své vůli vzlykla a okamžitě si zakryla rukama tvář. Nikdy si nepřála víc, aby mohla splynout se stěnou a zmizet. Brumbál byl mrtvý a Řád byl zanechán bez svého nebojácného vůdce.A aby toho nebylo málo, tak právě dala najevo svou neopětovanou lásku téměř před deseti lidmi. A Remus Lupin ji odmítl.
Zase.Vzlykla hlasitěji, sevřela ruce v pěsti a přitlačila je na oči ve snaze zabránit pláči. Nesměla plakat, potřebovala přestat…Ale hlas někde vzadu v hlavě jí říkal, že má dát průchod svým slzám, že zadržováním emocí by jen ničila své schopnosti metamorfomága, byla by v depresi, změnil by se její Patron a mnoho dalších věcí, které by dávaly najevo, že má zlomené srdce. "Doma," řekla si rozhodně. "Až se dnes dostanu domů, tak si dovolím brečet, jak budu potřebovat." S touto myšlenkou si tiše vzlykla, ale rychle setřela těch několik slz ze své tváře a narovnala se.
Okolo Billovy postele byl nyní shluk několika oficiálně vypadajících mužů v citrusově zelených uniformách a zdálo se, že jej připravují k převozu ke Svatému Mungovi. O několik minut později vyšli se vznášejícími se nosítky ven, následováni panem a paní Weasleyovými, kteří se tvářili velmi ustaraně. Když Tonksová zjistila, že i Poppy se vrátila zpět do své kanceláře a že profesorka McGonagallová prozatím opustila ošetřovnu, srdce jí pokleslo.Zůstala sama s Remusem Lupinem.Nepřítomně se díval na místo na stěně asi tři metry vlevo od ní. Tonksová vnímala jeho vzhled a náhle ji zalil pocit sympatie. Vypadal vyčerpaněji než ho kdy dřív viděla, jeho obvykle vyžehlené oblečení bylo pomačkané a jeho shrbený postoj svědčil o celkovém pocitu zoufalství a beznaděje."Remusi," řekla nahlas lámajícím se hlasem. Trhnul sebou, odtrhl svůj pohled od zdi a podíval se jí přímo do očí. Jeho prázdný výraz Tonksovou vylekal - ještě nikdo neviděla nikoho vypadat tak rezignovaně. Jeho čelo se svraštilo a otevřel ústa.
Nevím -" začal, ale hlas se mu zadrhnul. Tonksová se pomalu zvedla ze židle.
"Nevím, jestli to dokážu," dokončil hlasem plným emocí."Dokážeš co?" zeptala se tiše Tonksová.
"Tohle!" vybuchl Remus a Tonksová lehce nadskočila. "Žít v další válce! Stát po boku lidí, mých přátel, a dívat se, jak umírají a je jim ze všech stran ubližováno! Pokoušet se předstírat, že se chci přidat k Šedohřbetovým lidem! Sledovat Harryho, jak se viní ze smrti posledního člověka, který byl pro něj jako otec!" Nyní mu tekl po tváři prou slz a on jej netrpělivě setřel."Remusi," zopakovala Tonksová konejšivým hlasem."Já vím, já vím. Promiň," odpověděl Remus omluvným tónem. "Ty nemáš nic společného s tím, co jsem teď řekl, Nymfadoro, takže jsem opravdu neměl křičet. Omlouvám se.""Neomlouvej se," odpověděla rychle Tonksová a přiblížila se k Remusovi. "Nemůžeš tohle potlačovat uvnitř, Remusi, opravdu nemůžeš. Někdy musíš ječet a brečet, přestože to nic neovlivní, ale aspoň se budeš cítit lépe." Smutný úsměv se jí mihl na tváři. "A někdy by sis měl dovolit se zamilovat, přestože si myslíš, že by to bylo moc nebezpečné -""Nymfadoro, ne," řekl Remus rozhodně. "To by prostě nefungovalo -""Remusi Lupine, poslouchej mě!" brečela Tonksová a pěvně chytila jeho ramena. "Ty jsi jediný, kdo si to myslí! Neslyšels je? Všechny! Molly, Artura, Minervu… oni všichni si myslí, že se pleteš, Remusi! Prosím," odmlčela se, slzy se jí chtěly rozlét po celé tváři, "prosím, aspoň jednou v životě nemysli tak logicky a poslouchej své srdce." S významným pohledem se otočila na patě a vyběhla ze dveří. Za sebou nechala Remuse Lupina, který se cítil sám víc než kdy dřív ve svém životě.
Tohle je šílené, pomyslel si Remus Lupin. Tohle je naprostá šílenost. Nervózně si pohrával se svými kapesními hodinkami, protože potřeboval něco dělat s rukama.
Já jsem se zbláznil, řekl sám sobě. Naprosto a úplně jsem se zbláznil. Před pouhými dvaceti čtyřmi hodinami ji nechal odejít, sledoval ji jak odcházela z bradavické ošetřovny a nezastavil ji. Vrátil se do svého skromného bytu, spal směšně dlouho a když se probudil, stále se cítil hluboce v depresi.Brumbál byl mrtvý. Harry byl ve větším nebezpečí. Z kolegy, kterému věřil, se nakonec stal vraždící Smrtijed. Bill Weasley bude mít po zbytek života příšerně zjizvenou tvář.
Ale nějakým způsobem jeho největší problém, který se v jeho mysli objevoval znovu a znovu, - přes Remusovy zoufalé pokusy jej odsunout do pozadí - se jmenoval Nymfadora Tonksová.
Už to takhle nešlo dál, chovávat se, lhát sám sobě a chránit ji. Byl do ní zamilovaný.
Lehce zatřepal hlavou, aby si pročistil hlavu, rozhlédl se po okolí a znovu se letmo podíval na zmuchlaný kousek pergamenu, který držel v ruce. Nedbalým písmem na něm bylo napsáno Hawthorne Close 7. Remus znovu vzhlédl. Byl u čísla 11."Už tam skoro jsem," zamumlal si pro sebe a schoval pergamen do kapsy. Přišel k číslu 7 a rychle zaklepal na dveře než si jeho logické já mohlo stěžovat. Ani po několika sekundách nikdo neodpověděl."No dobrá," řekl tiše. Nakonec, co má dělat? Když není doma, tak prostě není doma. Ani kouzelník nemůže ovlivnit -
Dveře se prudce otevřely a Tonksová, která vypadala rozladěně, se objevila ve dveřích.
"Remusi?" zeptala se nevěřícně."Nechtěl jsem rušit… opravdu vypadáš, hm, zaneprázdněná, tak radši půjdu, opravdu jsem neměl… Promiň, že jsem sem tak vrazil -""NE!" zakřičela Tonksová, oči doširoka otevřené. "Tedy, chci říct, pojď dál, ne?" Dívala se na něj prosebně. Remus se zhluboka nadechl, žaludek se mu převracel v břiše."Samozřejmě," řekl zdvořile. "Díky." Vstoupil za Tonksovou do bytu, který, jak Remus matně zaznamenal, byl zaplněn nepořádkem, knihami a papíry. Zavedla ho do zadní části domu a vstoupili do malé kuchyně."Posaď se," řekla a ukázala směrem ke stolu. "Dáš si čaj?""Ano, prosím," odpověděl Remus stále zdvořilým tónem. Tonksová vzala konvici na čaj, naplnila ji vodou, okamžitě ji upustila, pořádně zaklela, znovu ji zvedla, nechala pohybem hůlky zmizet kaluž vody, znovu naplnila konvici a klepla na ni hůlkou, aby se voda vařila. Když z ní začala vycházet pára, vzala ji a nesla opatrně ke stolu, následována dvěma pohyblivými šálky a podšálky.Oba si vzali hrnek čaje a zadívali se bezmyšlenkovitě každý někam jinam. Remus očima visel na ubruse, zatímco Tonksová usrkávala čaj a dívala se z okna. Po chvíli ticha se otočila a promluvila jako první."Zeptala bych se tě, jak se máš, ale myslím, že to vím, tak trochu přeskočím," začala klidným hlasem, ve kterém ale vůbec nebyl znát život. "Proč jsi sem dneska přišel?" Remus si povzdechl a dal si před odpovědí velký doušek čaje."Nymfadoro, já - myslím, že jsem udělal chybu," odpověděl tiše, oči stále upřené na ubrus. "Mělas pravdu. Nemůžu přestat žít svůj život kvůli téhle válce." Letmo se na ni podíval a znovu se zaměřil dolů. "Nebo kvůli mému… stavu. Konečně jsem si to uvědomil, ale také vím, že jsem ti letos hodně ublížil." Tentokrát se podíval Tonksové přímo do očí. "Nemůžu tě žádat o nic jiného," dokončil lámajícím se hlasem, "než o odpuštění." Vážně sklonil hlavu."Samozřejmě, Remusi," odpověděla Tonksová hlasem plným emocí. "Samozřejmě ti odpouštím." Odmlčela se. "Ale znamená to - pro nás, chci říct, my…""To je na tobě, Nymfadoro," řekl Remus a vypadal smutněji než předtím. "Já prostě nemůžu pochopit, proč by mladá žena jako ty chtěla začít vztah se starým, chudým a nebezpečným vlkodlakem, ale pokud -""Protože tě miluji, Remusi!" vykřikla a vyskočila na nohy, když jí znovu začaly po tváři téct slzy. "A jestli ti připadám moc divná, moc mladá, moc škaredá nebo moc nemotorná, tak mi to řekni teď a můžeme tuhle záležitost jednou provždy ukončit."
"No, to je ten problém, Nymfadoro. Nejsi vůbec divná a moc se mi líbíš… vlastně, myslím, že jsem se do tebe taky zamiloval," dořekl chraptivě. Vrhla se na něj a objala ho, slzy se jí vyhrnuly z očí na jeho rameno a ovinula své ruce pevně okolo jeho krku."Věděla jsem, že na to nakonec přijdeš," vzlykla a Remus se nahlas zasmál. Zdálo se, že poprvé za mnoho týdnů. Dala si hnědé vlasy za uši a přes slzy se široce usmála. Políbila ho nevinně na tvář, ale její polibky se brzy staly vášnivějšími a pár byl za chvíli zaměstnán nejlepší líbací lekcí.Remus se od ní odtáhl, aby se na ni mohl podívat, a zastavil se mu dech."Tvoje vlasy, Nymfadoro," řekl trochu ohromeně. "Už nejsou hnědé."Já vím," odpověděla prostě a usmála se, když rukama objala Remuse. Díval se na její (velmi růžovou) hlavu, která byla přímo u jeho brady. Ano, Brumbálův pohřeb bude v sobotu, ano, on sám je vlkodlak, ano, jsou ve válce a tohle je velmi nebezpečná doba. Ale nějak mu všechny tyhle věci, které mohly zdánlivě zničit svět, nyní připadaly méně důležité.
Obdiv
(Nutella, 28. 12. 2017 18:30)